Na nedělní procházce na louce náš pes chytil maličké zaječí miminko. Je to sice dobrák a držel ho opravdu jemně (asi si myslel, že si našel nového plyšáka), ale zajíček měl přesto natržené ouško a téměř se nehýbal. Měli jsme velikou starost, zda to přežije. Natrhali jsme mu do krabice trávu, aby měl co žrát a zabaleného do trička jsme si ho donesli domů. Teprve pak nás napadlo, že tvoreček je opravdu maličký a že asi ještě bude potřebovat mlíčko. Ale bude ochoten ho pít? Jak to zařídit, aby pro něj bylo dobře stravitelné? A jak vůbec zajistit, aby zajíček přežil? Vyhlásili jsme zásadu, která se osvědčuje v případě všech miminek, ať už zvířecích, nebo lidských: CHOVAT, CHOVAT, CHOVAT! Je nás doma celkem šest, a tak ochotných náručí (nebo spíš dlaní) bylo dost. První den, jsme zajíčka prakticky nepustili z rukou. Dostal jméno Rambo, protože projevil neuvěřitelnou vitalitu, statečnost a bojovného ducha tím, že přežil útok našeho strašlivého loveckého psa. Mléko: Použili jsme obyčejné plnotučné mléko, ohřáli ho na teplotu těla (nebo možná o maličko víc) a přidali do něj kapku medu (to aby se mlíčko zajíčkovi nesrazilo v bříšku). Speciálně jsme upravili kapátko (jedna gumička s dírkou jako dudlík a druhá jako balónek): Nastalo takové to přemlouvání, patlání mlíčka kolem tlamičky – a uspěli jsme: Zajíček začal pít! To znamenalo první výhru a první krok na cestě k jeho přežití. Vypil toho sice jen trošku (tak asi jedno naplněné kapátko), ale dávali jsme mu asi každé dvě tři hodiny. Na noc jsme ho dali do krabice vystlané novinami, hadry a senem. A jednou k němu dcera vstala, aby ho nakrmila. Popravdě: prožili jsme bezesnou noc ze strachu, jestli zajíček přežije. Ráno byl čilý a dožadoval se další várky mlíčka – a hlavně: chtěl chovat. Děti šly sice do školy, tak to zbylo jen na dospělácích, ale ti naštěstí mohou práci trochu skloubit s pipláním malých zajíčků, a tak měl zajíček péči, jakou potřeboval. Odpoledne jsme ho zvážili: měl 17 dkg. A zašli s ním na veterinu, aby mu paní doktorka prohlédla natržené ouško a případně poradila, co dál. Hlavní rada byla: pozor, zajíci jsou velmi citliví na stres, takže hlavně žádné další hororové zážitky. V dalších dnech zajíček začal projevovat touhu po větším pohybu, takže dostal větší krabici a také možnost (pod dohledem) zkoumat náš obývací pokoj. Zpočátku tedy příliš nevěděl, jak se vlastně s těmi pořádně dlouhými nožičkami zachází. Ale nevzdával to, takže teď už běhá jako vítr. Tedy, popravdě: Jako vítr běhá asi tak pět minut, pak se najednou zastaví a usne. Je toho na takového malého tvorečka ještě trochu moc. Taky kapátko se už prokázalo jako naprosto nedostatečné, takže teď má vlastní malou lahvičku, na kterou jsme nasadili dudlík vyrobený z kapátka: Na jedno krmení vypije tak 10 až 20 ml, podle denní doby (ráno a večer je hladovější). A už také zkouší okusovat seno, mrkvičku (ale také koberec, lišty na obrazy, krabice). Ještě ke krmení: Zjistili jsme, že při pití je potřeba ho pořádně chytit, třeba i téměř otočit na zádíčka, je totiž trošku neklidný (možná mu mlíčko neteče tak, jak by si představoval), ale ve skutečnosti má veliký hlad. Asi druhý nebo třetí den dostal Rambo trošku rýmu: uvědomili jsme si, že takové malé miminko se v noci asi dostatečně nezahřeje, i když má v pelíšku spoustu sena a hadrů. Zapnuli jsme tedy znovu kotel a na noc dáváme zajíčka i s krabicí na mírně teplé topení. Opravdu moc si to pochvaluje: celý rozvalený si nahřívá bříško. A spokojeně spinká už celou noc. Ovšem taková odpolední siesta na sedačce s jednou z "maminek" také není špatná: Samozřejmě ještě není vyhráno. Máme Ramba doma už téměř týden a odhadujeme, že mu jsou asi dva až tři týdny. Takže je pořád velmi malý a choulostivý. Ale moc doufáme, že náš nový člen rodiny překoná všechna úskalí a vyroste z něj pořádný zajíc polní. Pokud byste Rambovi nebo jeho rodině rádi něco napsali (možná nějakou vlastní zkušenost s péči o zaječí miminko), zde má svůj e-mail: rambo@aww.cz.